Spropitné na Kubě

Tento článek si prosím přečtěte velmi pozorně: je to totiž jedna z věcí, které jdou mimo naše české/evropské chápání, myšlení, přesvědčení…pokusím se vám ale vysvětlit, jak to tu funguje.

V této zemi by si měli být z principu v průměru všichni rovni – nezáleží na tom, jestli máte za sebou základní školu, nebo jste diplomovaným specialistou, plus mínus si tady totiž vyděláte velice málo (cca 250 až 1000 korun měsíčně). Měsíčně dostáváte základní potraviny na příděl – rýži, fazole, brambory, zeleninu, maso a nevím co ještě, ale prý to na měsíc nestačí, takže stejně ještě musíte kupovat další potraviny. Nájem neplatíte, dům/byt je buď váš, nebo státní…platíte ale vodu a elektřinu (pokud máte „štěstí“ a máte klimatizaci, abyste tady v tom vedru nelekli, tak vám měsíční plat stačí akorát tak na pokrytí účtu za elektřinu).

Výplatu dostáváte v národních pesos, ale abyste si mohli koupit cokoliv jiného, než základní zboží, musíte vytasit konvertibilní pesa. Jak se k nim ale dostat? Právě díky spropitnému, „dárečkům“ od nás turistů anebo přeprodávání nejrůznějšího zboží.

Z této situace také vyplývá známé „vojebávání“ v ulicích Kuby. Pokud máte přátele nebo známé, co tu byli, tak si určitě stěžovali na to, že je všude obrali – v obchodě, za taxi, za ubytování, na pláži…ne, že by jim někdy něco ukradli, ale naúčtovali si mnohem vyšší ceny, než jsou běžné (mimochodem, ceny v obchodech by měly být všude stejné). A pokud běžné ceny jako nové příchozí turista neznáte, nemáte se jak bránit a prostě to zaplatíte – já když jsem byla na Kubě úplně poprvé, tak jsem v Havaně první den přišla o 300 dolarů ani nevím jak 😀 to byla projížďka starou károu sem, suvenýr tam, jídlo v restauraci asi 10x dražší než normálně a podobně…já jsem ale ceny neznala a tak mi to přišlo celkem normální…nebo alespoň akceptovatelné… 😀 Nebudu popisovat, jak jsem večer dostala nadáno od mýho kubánskýho kámoše a jeho mamky… 😀 Takže pokud sem pojedete, a nechcete tu nechat o moc víc, než je nutné nebo než sami chcete, zajistěte si služby přes někoho, kdo se tu už vyzná (to jsem já ;))

Ale zpět k tématu spropitného: je tu také samozřejmě spousta lidí, kteří dělají svou práci skvěle a nijak vás neobírají: průvodci a řidiči autobusů, kteří se o vás starají na výletech a exkurzích, servírky a číšníci v restauracích, barmani, pokojské, recepční, hudebníci v restauracích i v ulicích nebo i prodejci suvenýrů a občerstvení (těm obzvlášť dávám vždy něco navíc, když vím, že mě „nevojebali“ a dali mi tu správnou cenu…jako odměnu za poctivost :)).

Možná si říkáte: „Proč bych měl/a rozdávat peníze, které tak těžce vydělávám?“. Dobrá otázka, taky jsem na začátku přemýšlela stejně, ale pak mi to došlo…Ti lidi tady taky pracují, někteří stejně tvrdě jako my, někteří i víc, někteří míň, protože ztratili motivaci, ale i tak, 20 dolarů na měsíc je prostě hrozně málo a zaslouží si od nás ocenění za svoji snahu, za neustálý optimismus a úsměv na tváři, i když to vůbec nemají lehké…nás těch pár CUCů nezabije, ale pro ně je to jediná možnost, jak se dostat k „tvrdé měně“ a moci si dovolit koupit něco lepšího, než jen (VELMI) základní zboží…

Nevím, jestli se mi to podařilo dostatečně hezky napsat a vysvětlit, toto je asi nejtěžší článek, který jsem zatím psala a nechci působit jako sluníčkář, který vás nabádá k rozhazování peněz, ale pokud budete mít pocit, že by si tu někdo za své služby zasloužil odměnu, tak mu dejte drobnou bankovku (1,3,5 CUC) a nejen, že tomu človíčkovi hrozně pomůžete, ale i sami se budete cítit skvěle (vlastní zkušenost – ten úsměv od ucha k uchu fakt stojí za to a ti lidi si vás pak navíc ještě pamatují, takže když vás pak uvidí znovu, starají se pak o vás ještě líp :)).